Roadtrip (#1) aneb trable v Chicagu

Náš měsíc cestování po Spojených státech začínal v Chicagu a v tomto článku bych se s vámi ráda podělila o to, co jsem tam zažila. Tak si udělejte horký čaj či kafíčko a pusťte se do čtení. :)

Malý, Velký a Já

Vchod do parku s halloweenskou výzdobou

Třicátého září 2016 byl "den D" - den, kdy jsem končila s prací v zábavním parku Cedar Point ve státě Ohio. Nejdříve jsem si musela v kanceláři vyřídit potřebné formality a pak jsem se s klukama vydala jezdit na horských dráhách - naposledy. Sice lilo jako z konve, ale tím jsme se vůbec nenechali odradit. Naopak jsme si to velice užívali, jelikož kvůli špatnému počasí nebylo v parku mnoho lidí, takže jsme na našich oblíbených dráhách téměř vůbec nečekali. Já jsem si to strašně moc užívala - vřískala jsem, oči otevřené dokořán, rozhlížela se kolem dokola (to abych si naposledy užila výhled na park) a dokonce jsem se přemohla a Mavericka sjela úplně bez držení a měla celou dobu ruce nahoře (a to i v úseku, kde padáte pod úhlem 95 stupňů k zemi). Za celý můj pobyt jsem se nemohla rozhodnout, která dráha je má nejoblíbenější, ale když o tom tak zpětně přemýšlím, tak bych řekla, že Millenium Force. A ten poslední den, jak pršelo a bylo málo lidí, tak jsme jeli třikrát hned za sebou a bez čekání. A jak jsme si to užívali můžete vidět na následující fotce. Bylo to foceno při výstupu hned na první kopec, který v nejvyšším bodě dosahuje téměř 100 metrů. Bylo to epické!

První zastávka: Chicago

Nádraží v Sandusky

Odjezd ze Sandusky jsme měli naplánovaný na 4:50 ráno. Do Chicaga jsme cestovali vlakem se společností Amtrak (něco jako u nás ČD). Jízdenky u této společnosti nemají fixní cenu jako u nás, ale různě se mění (podobně jako ceny letenek). Ve vlaku má každý mnohem více prostoru než u Českých drah. Jsou tam polohovatelná sedadla a dokonce i držadlo na nohy. Cesta trvala 5 hodin, během kterých jsme překročili hranici časového pásma, takže v Chicagu už bylo o hodinu více. Jediné, co mi opravdu vadilo, byla klimatizace. Ta je bohužel v Americe všudypřítomná, takže jsem se na cestu teple oblékla a vybavila dekou. :D

RTA vlaky

Dům, kde jsme byli ubytovaní

Po příjezdu na Union Station v Chicagu jsme přemýšleli, co se všemi našimi zavazadly. S naším hostitelem Carlosem jsme byli už předem domluveni, že si k němu ty kufry můžeme uložit hned, jak dorazíme, ale bohužel se nám neozýval. Tak jsme se rozhodli využít úschovných zamykacích skříněk přímo na nádraží, za které se však platí hodinový poplatek. V momentě, kdy jsme vše do těch skříněk naskládali a zaplatili, nám odepsal Carlos, že můžeme s kufry jet k němu. Tak jsme vše zase vyndali ven, objednali si taxi a vydali se na byt ke Carlosovi odložit zavazadla. Než jsme dorazili na místo, byl čas oběda, tak jsme se rovnou i najedli a nějak se rozseděli. Než jsem kluky dokopala k tomu se zvednout, už byly téměř 2 hodiny odpoledne. :D Koupili jsme si jednodenní lístek za 8$ na městskou hromadnou dopravu RTA, abychom se mohli vozit dle libosti. Nejprve jsme však museli navštívit pobočku polské přepravní společnosti Polonez, abych si mohla poslat domů balík s věcmi, které se mi už nevešly do kufru. Když jsme vešli dovnitř, první, co mě napadlo bylo, že to tam vypadá jako by se zastavil čas. Vypadalo to tam hrozně a vůbec jsem z té firmy neměla dobrý pocit - nevzbuzovala ve mně důvěru, ale byla to nejlevnější možnost, jak poslat balík domů (10 kg mě stálo jen 39$). Odesílala jsem to 1. října... dnes je 20. listopadu a balík stále ještě nemám. Doufám, že brzy dorazí. :D

Cloud Gate

Na první den v Chicagu jsme měli naplánované projít si město. Po odeslání balíku jsme se dopravili vlakem do centra a vydali se na průzkum. Jako první jsme se šli podívat do Grantova parku na Cloud Gate. To je taková obří zrcadlová brána. Jelikož byla sobota odpoledne, tak tam byla hromada lidí. Tak jsme se chvíli motali kolem a ještě jsme si prošli kousek parku. Počasí nám stále moc nepřálo. Bylo sice zataženo, ale naštěstí moc nepršelo.

Vstupenka na Sky Deck

Pohled na Chicago ze 103. patra

Naší další zastávkou byla Willis Tower se slavnou Sky Deck. Abych to osvětlila, Willis Tower je nejvyšší mrakodrap v USA a když si zaplatíte vstup, tak se můžete vyvézt až do 103. patra na vyhlídku. Kluci se tomu bránili, nechtěli tam kvůli počasí jít, ale já jsem je nakonec přesvědčila a šli jsme. Vůbec to nebylo levné - za lístek jsme dali 22$, ale nelituji toho. Díky zamračenému počasí jsme měli aspoň zajímavé fotky a ne sluníčko a azuro jako každý.

My tři ve 103. patře

Sky Deck

A co to je Sky Deck, ptáte se? To je speciální vyhlídková plošina ve 103. patře Willis Tower. Vyčuhuje jakoby z budovy ven a je celá ze skla, takže vidíte tu výšku pod sebou - nic pro slabší povahy. Já se snažila moc nesoustřeďovat na to, co je pode mnou. Abyste se tam mohli vyfotit, museli jste si vystát pěkně dlouhou frontu. Když jsem viděla, s kolika lidmi přede mnou ta plošina nespadla, tak jsem došla k názoru, že i mě to udrží. :D Jelikož se v říjnu už celkem brzy stmívalo, tak jsme už na nic jiného neměli čas a vydali se tedy pomalu na byt. Uléhali jsme plni nadšení z prvního dne cestování s tím, že ráno vstaneme, půjčíme auto v půjčovně a vydáme se na cestu. To jsme ale netušili, co má pro nás osud nachystáno...

Tady jsme přespávali

Naše auto - Nissan Versa

Na neděli ráno v 9:00 jsme měli domluvenou schůzku v půjčovně aut, konkrétně ve společnosti Hertz. Auto jsme si zarezervovali po internetu a udělali online check-in. Na webu měli napsáno, že když to uděláte, tak budete moct na místě platit v hotovosti. Za pokladnou seděl jakýsi černoch. Ten nám řekl, že platit v hotovosti nelze, že o tom v životě neslyšel a že ani neví o tom, že by to bylo napsáno na internetu. Tak jsme si řekli, že to tedy zaplatíme s platební kartou, kterou jsme dostali od Cedar Pointu. Jenže transakce nechtěla proběhnout! Že prý neberou předplacené debetní karty, ale jen kreditky. Tak jsme odešli s nepořízenou a vydali se do jiných půjčoven. Jako další nás napadla společnost Enterprise. Tam byl však stejný problém a byli velice neústupní. Po cestě jsme natrefili na půjčovny Avis a Budget, ale také jsme nic nezařídili. Předplacenou kartu vzít nechtěli, hotovost taky ne, ale poradili nám, že na té kartě, se kterou chceme platit, musí být naše jméno, což na té předplacené není. Tak jsme se celí skleslí vrátili na byt a začali přemýšlet nad naším dalším postupem. Jako první věc jsme museli vyřešit ubytování, jelikož jsme měli zaplacenou jen jednu noc. Jelikož se nám moc nechtělo nikam daleko stěhovat kvůli zavazadlům, tak jsme se tedy zeptali Carlose, zda bychom u něj mohli přespat ještě jednu noc. Řekl, že v pohodě, ať mu jen na poličce někde necháme peníze - 10$ za osobu. Vyšlo nás to levněji, než kdybychom si jeho ubytování znovu rezervovali přes webové stránky Airbnb. Když jsme vyřešili tento problém, mohli jsme se vrhnout na řešení problému s pronájmem auta. Jako jedno z řešení se nabízelo zařídit si osobní bankovní účet u nějaké normální americké banky, která je všeobecně rozšířená, dát si tam vydělané peníze a půjčit to na tu kartu od nich. Jenže po mnoha telefonických hovorech jsme se dozvěděli, že vydání platební karty trvá nejméně týden a my jsme si nemohli dovolit se tak dlouho zdržet v Chicagu, takže tato možnost nepřicházela v úvahu. Další možnost - kreditní karta.

Řeka v centru Chicaga

Naše původní auto

Kreditku si jako cizinec v USA nezařídíte, nikdo vám ji prostě neudělá, takže ani tohle by nás nezachránilo. Poslední možnost byla pokusit se to zaplatit českou debetní kartou. Jelikož mi jako jediné tou dobou už bylo 25 let, tak jsem mohla debetní kartou platit jen já, kluci ne. Jediný problém byl v tom, že jsem neměla na svém českém účtu dostatek peněz. Volala jsem tedy domů rodičům, jaký máme problém a společně jsme se snažili najít nejschůdnější řešení. Nakonec mi tedy doma v ČR vložili na můj účet příslušný peněžní obnos (díky bohu za časový posun, mohli jsme si tedy přivstat a vyrazit do města brzy ráno). Řekli jsme si, že nejlepší bude, když zkusíme nějaké jiné pobočky než předchozí den. Po neúspěchu v Enterprise a Avisu jsme si sedli na kafe do Dunkin' Donuts a přemýšleli, kam dál. Po dlouhém brouzdání po internetu kluci přes třetí stranu zarezervovali auto u společnosti Hertz za velmi výhodnou cenu, tak jsme se tedy znovu vydali na pobočku firmy, kde u které jsme jako první nepochodili. Nacházela se celkem daleko, takže jsme se po cestě mohli kochat krásami Chicaga a prošli jsme se kolem řeky, což jsem chtěla už den předtím, ale kvůli nedostatku denního světla to už nemělo smysl. Tato druhá pobočka byla větší a zaměstnanci takoví uvolněnější. Českou debetní kartu vzali bez výhrad a když došlo na tzv. credit check (to vám zkontrolují, zda platíte své účty včas), tak ta jedna zaměstnankyně se naklonila k té, co nás obsluhovala a říká jí: "To jsou cizinci, u nich se credit check nedělá." Všechno jsme vyřídili během 10 minut a odjížděli jsme už s autem. Půjčovné auta na měsíc i s pojištěním nás vyšlo celkem na 965$. Vydali jsme se tedy do Walmartu nakoupit zásoby jídla na cestu a také výbavu na kempování, ale kluci po cestě začali říkat, že s tím autem něco je, že prý blbě přechází z nízké rychlosti na vyšší, že u toho cuká. Rozmysleli jsme se, že tedy auto zkusíme vyměnit, než vyrazíme na cestu, nebudeme přeci riskovat, že se s ním po cestě něco stane. Tak jsme se tedy vrátili do Hertzu a auto vyměnili. Dostali jsme stříbrný Nissan Versa. Hned na první pohled bylo vidět, že to je menší auto a báli jsme se, že se nám do něj nevejdou naše kufry a ostatní věci, co jsme nakoupili. Ale nakonec vše dobře dopadlo - vešlo se všechno i s námi a spokojeně jsme odjížděli.

Kolik jsme toho ujeli v celkovém měřítku

Musím říct, že jsem na pronájem auta v USA byla naprosto nepřipravená. Nejspolehlivější je, pokud si zařídíte kreditní kartu už v ČR a pak auto bez problémů vypůjčíte. Další možnost je mít dostatek peněz na svém českém bankovním účtu a zaplatit to českou debetní kartou. Všechny společnosti sice oficiálně tvrdí, že přijímají jen kreditky, ale ve skutečnosti to tak není - skulinky se najdou všude. Také si musíte pořádně pročíst podmínky, protože každá společnost je má jiné. Platí pravidlo, že vám musí být 25 let, abyste si mohli auto půjčit, ale každá firma si dělá co chce. Většinou to půjčí i mladším lidem, ale spoléhat na to nemůžete. Pak také samozřejmě platíte poplatek za mladého řidiče, který u Hertzu činil 27$ za den. Smlouva je psaná na jednoho člověka, takže by oficiálně měl to auto řídit jen ten jeden člověk uvedený ve smlouvě. Pokud se chcete střídat v řízení, ostatní řidiči by měli být oficiálně uvedení ve smlouvě, ale za druhého řidiče také platíte nějaký ten poplatek. U naší společnosti to bylo tuším 13.50$ za den. Protože kdybyste to neudělali a něco by se stalo v době, kdy řídil někdo druhý, tak by z toho byl pěkný průšvih. Záleží už jen na vás, zda to risknete nebo ne. My jsme se snažili co nejvíce ušetřit. ;)

Domča četbou povinná

FOTO: Martin Taťák, Dominika Tlapáková