úterý 11. července 2017

Roadtrip (#2) aneb první kempování v životě


Další část o našem epickém roadtripu po Spojených státech amerických je po delší odmlce konečně zde. Tentokrát budu vyprávět o cestě z Chicaga na Mount Rushmore. :)






Zhruba v 6:00 ráno někde na odpočívadle v Jižní Dakotě
Po nemalých peripetiích s půjčením auta jsme ze Chicaga vyjížděli s 24 hodinovým zpožděním (podrobnosti se můžete dočíst v rubrice Zápisky z cest). Jelikož jsme měli přesný itinerář a já musela stihnout letadlo z New Orleans, tak jsme se rozhodli vynechat první zastávku na naší cestě - Sioux Falls - a také přespání v Denveru v Coloradu. Samozřejmě jsem z toho byla nervózní, ale kluci mě ujišťovali, že všechno krásně a v pohodě stihneme. Takže naší novou zastávkou se stal Mount Rushmore Memorial. Vždyť víte, přeci ty prezidentské hlavy vytesané do skály. Kluci měli skvělý nápad, že celou trasu (cca 950 mil) z Chicaga pojedeme na jeden zátah v kuse přes noc a budeme se střídat za volantem. Já, jako ne moc aktivní řidič jsem se toho trošku obávala, ale opět mě kluci ujišťovali, že se nemám čeho bát, že s automatem mi to pojede samo. Řada na mě přišla asi v jednu ráno. Měli jsme pravidlo, že řidič má pod palcem playlist, takže jsem si aspoň mohla vybrat, co budu poslouchat. Musím se přiznat, že mě během řízení na chvilku přepadl mikrospánek. Cesta v noci po rovné americké dálnici je monotónní a když osazenstvo auta spí, nemáte si s kým povídat a navíc na to nejste zvyklí, tak se není čemu divit. Díkybohu za postranní čáry, které vydávají takový ten zvuk, když po nich jedete, tak mě to hned probralo. Okamžitě jsem zesílila rádio a začala si zpívat texty s písničkami, abych už neusnula. Sice zpívám děsně, ale už se mi aspoň nechtělo spát. Celkem jsem řídila něco mezi třemi až čtyřmi hodinami. Takže to byl můj první zážitek s řízením v USA.
Vstup do národního parku Badlands
Abychom tu monotónnost jízdy po 900 mílích něčím prolomili, rozhodli jsme se navštívit národní park Badlands v Jižní Dakotě, který jsme měli cestou. Únava opadla a nahradilo ji nadšení, že už jsme ujeli takovou dálku a konečně něco pořádného vidíme. Byl to první národní park, který jsem navštívila, a konečně jsem si také užívala slunečného a teplejšího počasí. Přede mnou se skýtala nádherná panoramata a jediné, na co jsem dokázala myslet bylo to, že nám kdysi dávno na gymplu o tomto místě vyprávěl učitel zeměpisu a já ho konečně vidím naživo. :)
Krajina skoro jak v africké stepi
Všimněte si těch sedimentových vrstev
Pozor chřestýši!
Když jsme už konečně dorazili na Mount Rushmore, počasí bylo diametrálně odlišné - bylo zataženo, foukal vítr a sem tam i zapršelo. Nemluvě o tom, že byla zima. Tak jsme zaplatili parkovné, odskočili si na wc a vydali se k vyhlídce. Cesta je lemována sloupy,  na kterých jsou názvy států a rok, kdy se přidali k unii. 
Mount Rushmore Memorial
Ohio se připojilo k unii v roce 1803 jako 17. stát v pořadí
První, co mě však zarazilo, bylo to, jak jsou ty prezidentské hlavy malé. Alespoň tedy moje očekávání byla mnohem větší. Samozřejmě, že musíte vzít v úvahu to, že se to zdá malé jen proto, že na to koukáte z takové dálky. Ale dojmy jsou dojmy, nenaděláte nic. Tak jsme si hezky všechno vyfotili, prošli si prezidentskou stezku, která obsahovala i naučné tabule o jednotlivých prezidentech a pomalu se vydali zpět k autu.
Terasa velkolepého výhledu
Naučná tabule o Abrahamu Lincolnovi
I cestou k autu jsme zažili nějaké to vzrušení. Zastihl nás totiž déšť, duha i horské kozy. :D
Déšť
Horské kozy
Duha a americká vlajka
A už se konečně dostáváme ke kempování. Musím se přiznat, že jsem do té doby byla "kempovací panna" (pokud tedy nepočítáte tábor ve 14 letech, ale tam jsme měli ve stanu postele). Nejprve jsme však museli najít nějaký kemp v okolí, což se nakonec prokázalo jako nadlidský úkol. Žádný jsme totiž nemohli najít, a když už jsme ho našli, tak se ukázalo, že je zavřený. Naštěstí jsme tam však potkali nějakou paní, která se nás ptala, jestli nám může s něčím pomoct. Vysvětlili jsme jí tedy, že hledáme kemp, a ona nám řekla, že v Jižní Dakotě se dá legálně kempovat kdekoliv v přírodě, pokud to není na něčím soukromém pozemku. Dokonce nám i poradila nějaké místo, kam můžeme zajet. Také jsem se jí zeptala, zda se máme obávat pum, medvědů a podobných šelem, ale paní mě se smíchem uklidnila, že maximálně potkáme nějaké krocany nebo srnky. Povzbuzeni touto informací jsme se znovu vydali na cestu najít konečně nějaké místo na přespání. Už se pomalu smrákalo a ochlazovalo se každou minutou. Až jsme našli pěkné místečko u vody...
Horse Thief Lake
Myslím, že není nutné podotýkat, že jsem ani nikdy nestavěla stan. Samozřejmě, že jsem se cítila blbě, když jsem měla jenom tak postávat a nic nedělat, ale když jsem projevila snahu klukům nějak pomoct, tak mi řekli: "Domčo, prosím tě posaď se sem a nepřekážej." :D Kolem půl osmé už byla tma, ale kluci byli naštěstí vybavení - měli takové ty čelovky, jaké mají horníci v dolech. Kluci bez mé pomoci zdárně postavili stan, kolem nás chodila divoká zvěř a já jsem jen doufala, že opravdu nic horšího než srnku nepotkám... Jelikož byl už začátek října a kempovali jsme v nadmořské výšce větší než 1500 m, tak byla opravdu zima. A když říkám zima, tak mám na mysli pár stupňů nad nulou v noci. K večeři jsem si udělala instantní nudle s vidinou toho, že si ohřeji ruce, ale byla taková zima, že to za chvilku vychladlo. Pamatuji si, že jsme seděla za stolem, v rukou svírala ten kelímek s nudlemi, kapuce na hlavě a říkala si, že tu asi umrznu. V 8 večer kluci zaveleli, že radši zalezeme do stanu a až si to tam zadýcháme, tak nám bude tepleji. Spacák jsem sice měla zateplený a určený do teplot 40 stupňů Fahrenheita, což je cca 4,5 stupně Celsia, ale i tak jsem se nemohla zahřát. Dokonce jsem si do něj nacpala i deku, aby mi bylo tepleji. Navíc mi byla hrozná zima na hlavu, tak jsem se celá do spacáku zakuklila, abych neměla nikde žádný otvor a dýchala si do něj. Jelikož jsem noční tvor a jsem zvyklá chodit spát po půlnoci, bylo pro mě strašné utrpení být zalezlá ve spacáku už od 8 hodin od večera. Kluci za chvíli začali chrápat, takže mé naděje na usnutí se značně ztenčily. Kolem desáté, když už jsem se jakž takž trochu zahřála, jsem však začala pociťovat svůj močový měchýř. Čelila jsem dilematu, zda vylézt ze spacáku do té zimy a pak se zase dvě hodiny třást zimou, a nebo to nějakým zázrakem vydržet. Není třeba dodávat, že jsem souboj se svým močákem prohrála. V noci jsem měla jen lehký spánek a slyšela všemožné zvuky zvenčí - od větru až po divoká zvířata. Kolem páté ráno jsem zase potřebovala jít na záchod. Tentokrát však žádný souboj vůlí nenastal, ale rovnou jsem vylezla ven do té zimy a tmy. Zvedla jsem zrak k nebi a musím říct, že nic krásnějšího jsem neviděla. Nebe bylo jasné a plné hvězd. Vítr už nefoukal, takže už nebyla pocitově taková zima a já si mohla ničím nerušená užívat pohled na hvězdy. Ráno kolem osmé jsme se nasnídali, sbalili stan a pokračovali v naší cestě. A já se aspoň ponaučila pro příště - pokud chcete stanovat v zimě, pořiďte si čepici! :D
P.S.: Pokud by to někoho zajímalo, tak vybavení na kempování jsme nakoupili ve Walmartu a po procestování celých Spojených států jsme tam vše byli s účtenkou vrátit a dostali zpět své peníze. :)
P.S.S.: Na obrázku dole můžete vidět, jaký kus cesty jsme urazili v celkovém měřítku.
Domča četbou povinná

1 komentář:

  1. Opět úchvatný článek o velmi zajímavé cestě. Sice teď sedím u moře v naptostém vedru, ale tu říjnovou zimu jsem téměř cítila. Moc zajímavé informace a krásné fotky.👍

    OdpovědětVymazat