Recenze: Hlavně to nikomu neříkej

Název: Hlavně to nikomu neříkej

Originální název: Len to nikomu nepovedz

Autor: Miroslava Varáčková

Rok vydání v ČR: 2017

Nakladatelství: Slovart

Počet stran: 238

Moje první knížka od slovenské autorky a další kniha z edice #BOOKLAB od nakladatelství Slovart. Už jste ji četli?

"Slova jsou někdy nebezpečnější než pěsti."

Ivovi je dvacet let a má celý život před sebou. Jeho jedinou slabostí je Eva, pro niž by udělal vše bez jediného zaváhání. Sedmnáctiletá Eva je bratrův pravý opak. Je terčem posměchu a proto se snaží být neviditelná. Ale s jizvou na tváři a stigmatem rodinné tragédie se před spolužáky uniká stěží. Když nevinné žertíky přerostou v přímočarou tyranii, Eva nachází jedinou radost ze života v tanci. A tam ji osud uštědří poslední a nejtvrdší ránu jménem láska.

"Je skvělý, sladký a jemný. takový by mohl být i život, ne?"

Hned zpočátku se musím k něčemu přiznat, moc nečtu české ani slovenské autory. Nevím proč, možná nějaký pozůstatek odporu k povinné četbě ze školy. Proto jsem neměla vůbec žádná očekávání od této knihy. Hned bylo znát, že Hlavně to nikomu neříkej pochází z našeho kraje, jelikož se tam vyskytovala typicky česká či slovenská jména, jako Eva, Karči, Jana či Rado. Hlavním tématem této knihy je, jak už anotace napovídá, šikana. Já jsem se s tímto fenoménem osobně nikdy nesetkala, ale věřím, že mnozí ano. Nicméně si myslím, že šikana je rozšířenější spíše na amerických středních školách, ale možná jen žiji v růžovém světě. Nedávno jsem viděla seriál, který mě přivedl k zamyšlení, kam až šikana může člověka dohnat. Řetězec zdánlivě nevýznamných drobných incidentů či nešťastných náhod může vyústit v obrovskou tragédii. Miroslavě Varáčkové se povedlo totéž ve mně vyvolat svou knihou. Na necelých tři sta stran jsem se znovu vrátila na střední školu a připomněla si, jaké to bylo starat se, co si o vás myslí ostatní. V knize jsou využity i narážky na sociální sítě a moderní formy komunikace. Například některé části knihy, kde si Eva smskuje se svým kamarádem, jsou tvořeny "bublinkami" (stejně jako kterákoliv komunikace na messengeru). Další věc, která mi připomněla, že autorka pochází z našich končin, bylo pití punče na vánočních trzích. Aktivita pro nás tak typická. Tuto knihu bych určitě doporučila mladším čtenářům, než jsem já, ale i těm, kteří se na chvíli chtějí vrátit do svých teenagerovských let. Ale určitě by si tuto knihu měli přečíst všichni šikanátoři světa. A na závěr bych chtěla poděkovat nakladatelství Slovart za zaslání recenzního výtisku.

Domča četbou povinná